Všechno a nic. Znovu.

25. února 2013 v 19:33 | Sáároušš
Začínám chytat něco, čemu se říká březnový deprese. Přijímačky jsou zhruba za měsíc a něco. Ano, v podstatě vůbec nemám důvod cítit se tak, jak se cítím, když ale ono pro mě to znamená mnohem víc. Nejde jen o to, že se mi od toho budou odvíjet další čtyři roky života. Je to i otázka důvěry. Důvěry v sama sebe, v to, že jsem schopná to zvládnout a být konečně volná, alespoň na chvíli...


Jenomže jak můžu být schopna věřit sama sobě, když mám neustále pocit, že pro to nedělám dost? Jak mohu věřit sama sobě, když kdykoliv o tom začnu přemýšlet, musím tu myšlenku zavrhnout, protože bych vynervila víc, než je nutné? Jak můžu věřit sama sobě, když naposledy, kdy jsem to udělala, selhala jsem?
Ano, ve výsledku se to zdá být o mnoho těžší, než se to tváří.

Kromě toho jsem strašně líná. Tak hrozně moc. Není to u mě zvykem, začínám být taková... Spontánější. Navíc se ze mě začíná stávat pěknej flegmatik. Promiň, ale zkrátka se mi fakt nelíbí, když na mě mluvíš a já mám sluchátka. No neštve vás to taky? A ještě když se ti lidi urazí? Ono je to strašně těžký, když by všichni hrozně chtěli po druhých upřímnost ale ve výsledku nejsou schopni akceptovat pravdu. Tak jaký to potom má smysl? Ono tam někde mezi tím se mozek určitých jedinců zasekává.

Spoustu lidí si vůbec ale vůbec neuvědomuje, jak moc ubližují druhým slovy. Nejde o to, že je to myšleno jako vtip. Ono to třeba vážně tak myšleno je, ale sakra.. zamyslete se.. poslouchejte se.. vždyť ono to vůbec vtipný není, když zapojíte hlavu. Ono ani nejde o to, že to ti druzí jako vtip berou. Ano, bylo mi řečeno, že bych to neměla řešit. Protože to za to nestojí. Protože je to bezvýznamný a každej by měl myslet sám za sebe. Ale zamyslete se nad tím, že toho někoho, komu jste dneska přáli smrt třeba zajede auto. Z hlediska pravděpodobnosti téměř nemožné... Opravdu tomu tak je? Jak moc nás náhoda ovlivňuje? Jako v loterii, v kolu štěstí... Zase na někdy jindy.

Cítím se neskutečně unavená. Všemožně. Ve škole prakticky nic neděláme a mě nudí každých pět minut, které tam musím strávit. V některých předmětech si do ucha dávám i jedno sluchátko, jen, abych se určitým způsobem zabavila, ale aby to zároveň udrželo moji pozornost.. Což je vlastně vtipný, protože já svým způsobem nedávám pozor, ale když si to sluchátko nandám, tak vím, že moje pozornost se ubírá jiným směrem, takže se to snažím ovládat a dávám víc pozor, než normálně. Funguje to výborně. Tomu asi ale rozumím jenom já.

Hodně jsem i uvažovala... S kamarády se to nezlepšilo.. A já už se ani nesnažím, nechci s žádným z nich navazovat kontakt. Nestojím o to, nebaví mě to. Ale našla jsem si svůj svět na internetu. Přesněji řečeno na Twitteru. Až mě překvapuje/udivuje, jak moc jsem na tom závislá. Kterým směrem mě to ubírá. Povídám si s lidma, který bojujou sami se sebou - jako já. I když někdy trochu vážnějším způsobem a jinak. Pomáhám lidem, kteří se ne vždy cítí dobře. Učím se chápat, PROČ sebepoškozování, PROČ sebevražda. A snažím se pomoci v každým ohledu. Ale taky zkrátka zjišťuju nový věci, co se dějou ve světě hudby, kterou miluju. A seriálů.

Ale... Uvědomila jsem si, že... Je toho asi na mě moc. Že jsem sice našla super kupu lidí, ale... Moje racionální já mě chce v tom ,,reálným" světě, s reálnýma lidma. I když já mnohdy tak zoufale nechci. Uvažuju o tom, že si dám pauzu. Že to zkrátka na chvilku vypnu a prostě tam třeba týden nebudu. I když o mě třeba lidi budou mít strach. Musím dokázat sama sobě, že dokážu žít i jinak. Že můžu zvládnout hrát na klavír, kreslit si a poslouchat hudbu. A sem tam i zapnout Facebook, zasmát se nad něčí hloupostí a pak si rychle uvědomit, že je to vlastně pod mou úroveň. Tohle všechno bych mohla zvládnout. Sama.
Kdybych chtěla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama