Neskákej

24. ledna 2013 v 20:17 | Sáároušš |  Moje vlastní tvorba
Stojím na vrcholu střechy. Všude okolo mě tma. Chladný vzduch mi prosakuje přes tenkou vrstvu oblečení, kterou mám na sobě. Není to moc, ale i přesto si myslím, že účel to splňuje. Přehrávám si poslední okamžiky, které by ještě mohly změnit to, co se chystám udělat. Dávám si poslední šance. Kapky mých slz padají dolů na lidi, kteří se dívají mým směrem. Někteří jen tak, ledabyle. Na chvíli lehce hodí okem někam nahoru a pak hned zase dolů. Jako kdyby se jich to netýkalo. Jiní zírají na to samé místo už delší dobu.


Stojím tady dole. Na místě těch, kteří se tu perou o peníze, zanechány náhodným chodcem. Vůbec je nezajímají trápení druhých. Bolest člověka, který je ochoten všechno vzdát a už nikdy se nevrátit. Tvá bolest. Prosím, nenech odejít mé a Tvé vzpomínky. Nevrátíš to, co je minulostí, ať už to bylo cokoliv. Ale ještě pořád Ti někdo zbyl. Někdo, kdo je ochotný Ti pomoci, milovat Tě právě takovou, jaká jsi. Nezáleží na minulosti. Nikdy nezáleželo. Zavíráš oči.

Otevírám oči, ale nemohu si vzpomenout, proč jsem to vlastně udělala. Ještě stále jsem zde. Nechci slyšet hloupý soucit ani lítost. Nikdo nemůže soudit, zda to můžu nebo nemůžu udělat, zda to trápení za to stojí, či ne. Možná, že jsem tady někde nahoře ztratila sama sebe. V té bolesti. Možná, že mě ta muka natolik zaslepila, že nejsem schopna racionálně myslet. Ale na tom už nezáleží. Vždycky jsem si říkala, že jednou bude všechna ta bolest k užitku. Zdá se, že právě teď přišel ten okamžik. Zvuk hlasů ke mně doléhá, křičí. Nastal snad můj čas…? Ale ten hlas zní zezdola. Tam, kde se zdá, že svět začíná, ale pro mě končí.

Křičím do noci pro Tebe, nenech to stát se skutečností. Snažím dát najevo, že tu stojím, tady, kde se zdá, že si Tě nikdo nevšímá. Ale jakmile zakřičím obávané "Neskákej!" všichni okamžitě zbystří. Ano, i ti, kteří se tu tak bezúčelně prali o tu trochu peněz. Světla tě nepovedou, ty Tě klamou! Vím, že sníš o konci, abys mohla začít znovu od začátku. Ale obojí se bohužel nemůže stát skutečností. Já Ti ale mohu pomoci alespoň s tím jedním. Udělal jsem hroznou chybu. Ale dokážeme začít znovu, když překonáš tohle. Když neskočíš.

Už nechci dál bojovat. Už nechci více bolesti. Tak proč to sakra neudělám? Jen jeden krok. Něco mě drží zpět. Nevím, zda je to tím místem, ale vybavují se mi chvíle, které ležely někde na dně mých vzpomínek. Ty dobré chvíle. I přesto jich tak málo, že vědomí nezbývá nic jiného, než přehrávat je pořád a pořád dokola. Tak hrozně málo. Ale rozhodně tím nechci nijak podotknout, že by v sobě to místo mělo cokoliv dobrého. Protože nemá.
Jaké to je osvobodit se? Svou duši nechat rozpadnout na několik kousků, utéct pryč. Z tohohle světa.

Nevím, jak dlouho Tě dokážu udržet. Nevím, jak dlouho se mi bude dařit Tě držet tam nahoře, bez známek jakéhokoliv fyzického poranění. I když psychicky jsi tak strašně zraněná, téměř zničená. Mohu Tě uzdravit. Dovol mi to. Jen prosím, neskákej. Dej tomu šanci. Ještě pořád je čas. Pořád máš čas, aby sis to rozmyslela. Nenech se oklamat. Stojím tady… A stále počítám Tvé slzy.

Vidím ho tam dole. Ta postava, která na mě zírá, jako kdybych byla chladný temný pokoj, do kterého se musí nastěhovat proti své vůli. Oči jako prázdné tůně, bez života. Jako kdyby to byl on, kdo se ocitá tváří v tvář smrti. Jako kdyby byla ta bolest jeho.
Vždy jsem si myslela, že svádění vnitřního boje se sebou se nemůže vyrovnat sváděním boje s kýmkoliv jiným. Ale právě teď, na tomto místě, o tomhle faktu pochybuji. Protože kdyby tomu tak doopravdy bylo, už bych na této střeše nestála.
A Ty už tam nestojíš.

Ty schody jsou tak neuvěřitelně strmé a kluzké. Zdá se mi, že vedou až do nejvyšších výšin, do nebe. Dech se mi zrychluje s každým dalším krokem a srdce… Mám pocit, že každou chvíli pukne... Schody beru po dvou, abych u Tebe byl blíže. Abych se mohl konečně nadechnout. Zdá se mi, že se pohybuji pouze na jednom místě, že vůbec nepostupuji dál. Snažím se té iluze zbavit, nemůžu zastavit. Teď ne. Neskákej…
S posledním krokem jsem se dostal tam nahoru. Na to místo, kde je vzduch cítit smrtí. Tak chladný a klidný. Stále nemohu nabrat dech, jako kdyby se mi usadil někde v plicích kámen, takže vzduch jimi nemůže projít. Je to z části tou postavou stojící jen kousek ode mě, krok od té kruté propasti, kterou nazývá osvobozením a od které jí chci odradit.
Zvuky mých kroků přibližujících se k tobě zanikly někde ve změti toho strachu a bolesti, který je ve vzduchu tak hmatatelný. Stále tam stojíš.
Jen mě vezmi za ruku a dej tomu šanci! Neskákej…

Křičím do noci pro Tebe, nenech to stát se skutečností.

A pokud Tě ani tohle nedokáže zadržet… Tvé slzy se stanou mými a…
Skočím pro Tebe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 _EvFan_ _EvFan_ | Web | 25. ledna 2013 v 18:05 | Reagovat

Moc pěkný příběh/povídka.. Líbí se mi, jakým stylem to máš zformulováno.. Už se těším na tvé další příspěvky:)

2 Sáároušš Sáároušš | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 19:01 | Reagovat

[1]: Děkuji Ti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama