Chvíle, jako jsou tyhle

29. prosince 2012 v 0:41 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek
Ve chvílích jako jsou tyhle, mám chuť upnout se k mému Světu a již nikdy se nevrátit. Mé snění se neskládá z nereálných lidí nebo věcí... Můj Svět je prakticky naprosto reálný, akorát má nereálně postavené okolnosti a skutečnosti. Nechci žít realitou, unavuje mě to. Unavuje mě, jak jsou k sobě lidi zlí, hloupí. Šikanují, nenávidí, soudí, ubližují. Bezdůvodně. Proč sakra?!
Ve chvílích jako jsou tyhle ani nevím, jak se mám cítit. Jestli mám cítit vztek, smutek, rozmrzelost. Ani nevím, jak je mám popsat. A přitom je to naprosto jasné. Nevím, jak mám reagovat na skutečnost, že se ode mě lidé najednou nějak odklánějí. Na lidi, který mě obviňují z hloupostí a omlacují mi o hlavu věci, který se mnou nemají nic společnýho. Všichni mají pocit, že po mě můžou chtít všecko. Ne sakra, já mám i svůj život. Možná nudnej a naprosto bezúčelnej, ale mám.

Chci, aby mi všichni dali pokoj. Aby se nepletli do toho, co poslouchám za hudbu, jak se oblékám. Chci, abych měla dostatečnou odvahu a vůli na to, abych se nemusela bát toho, co řeknu, protože prostě nikomu se můj názor nelíbí, abych měla dostatečnou vůli na to obléct se třeba celá v černým a vykašlat se na všechny.

Proto sním. Kvůli chvílím a pocitům, jako jsou tyhle. Utíkám pryč. Za slavnými lidmi, které neznám osobně, ale přesto si jich neskutečně vážím, protože i oni jsou ti, kdo mě dělají, kým jsem. Prožívám s nimi neexistující chvíle, příběhy, ve kterých nejsem ta osoba, za kterou mě všichni mají, za kterou se mám já sama. Ve kterých jsem sociální člověk s velkými ambicemi, který opustil svou rodnou zemi, protože tam nenašel to, co čekal. Za lidmi, s kterými se znám z Twitteru, kteří mají stejné zájmy jako já a proto si rozumíme. Kteří chápou mou obsesi a můžeme si popovídat i o úplně normálních věcech. Kteří jsou citliví a chápaví.

Ve chvílích jako jsou tyhle, nevěřím, že jsem to já, na koho se dívám do zrcadla, nevěřím, že jsem taková, za kterou mě všichni mají. Skoro podléhám těm lžím a neexistujícím realitám uvnitř mé hlavy. Snažím se u sebe udržet ty nejbližší přátele, ale bojím se dne, kdy o ně třeba přijdu.

Ale i kdyby měl tento den nastat....

I přesto.... Nebudu sama. Nikdy. Oni jsou semnou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama