Prosinec 2012

Chvíle, jako jsou tyhle

29. prosince 2012 v 0:41 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek
Ve chvílích jako jsou tyhle, mám chuť upnout se k mému Světu a již nikdy se nevrátit. Mé snění se neskládá z nereálných lidí nebo věcí... Můj Svět je prakticky naprosto reálný, akorát má nereálně postavené okolnosti a skutečnosti. Nechci žít realitou, unavuje mě to. Unavuje mě, jak jsou k sobě lidi zlí, hloupí. Šikanují, nenávidí, soudí, ubližují. Bezdůvodně. Proč sakra?!
Ve chvílích jako jsou tyhle ani nevím, jak se mám cítit. Jestli mám cítit vztek, smutek, rozmrzelost. Ani nevím, jak je mám popsat. A přitom je to naprosto jasné. Nevím, jak mám reagovat na skutečnost, že se ode mě lidé najednou nějak odklánějí. Na lidi, který mě obviňují z hloupostí a omlacují mi o hlavu věci, který se mnou nemají nic společnýho. Všichni mají pocit, že po mě můžou chtít všecko. Ne sakra, já mám i svůj život. Možná nudnej a naprosto bezúčelnej, ale mám.

Chci, aby mi všichni dali pokoj. Aby se nepletli do toho, co poslouchám za hudbu, jak se oblékám. Chci, abych měla dostatečnou odvahu a vůli na to, abych se nemusela bát toho, co řeknu, protože prostě nikomu se můj názor nelíbí, abych měla dostatečnou vůli na to obléct se třeba celá v černým a vykašlat se na všechny.

Proto sním. Kvůli chvílím a pocitům, jako jsou tyhle. Utíkám pryč. Za slavnými lidmi, které neznám osobně, ale přesto si jich neskutečně vážím, protože i oni jsou ti, kdo mě dělají, kým jsem. Prožívám s nimi neexistující chvíle, příběhy, ve kterých nejsem ta osoba, za kterou mě všichni mají, za kterou se mám já sama. Ve kterých jsem sociální člověk s velkými ambicemi, který opustil svou rodnou zemi, protože tam nenašel to, co čekal. Za lidmi, s kterými se znám z Twitteru, kteří mají stejné zájmy jako já a proto si rozumíme. Kteří chápou mou obsesi a můžeme si popovídat i o úplně normálních věcech. Kteří jsou citliví a chápaví.

Ve chvílích jako jsou tyhle, nevěřím, že jsem to já, na koho se dívám do zrcadla, nevěřím, že jsem taková, za kterou mě všichni mají. Skoro podléhám těm lžím a neexistujícím realitám uvnitř mé hlavy. Snažím se u sebe udržet ty nejbližší přátele, ale bojím se dne, kdy o ně třeba přijdu.

Ale i kdyby měl tento den nastat....

I přesto.... Nebudu sama. Nikdy. Oni jsou semnou.

Další řetězovka

6. prosince 2012 v 20:52 | Sáároušš
Tentokrát od http://beznapadu.blogspot.cz/. Mohu vás ujistit, že rozhodně bez nápadu není. To ani zdaleka. Články se tam střídají od těch trablí našeho světa, s kterýma jsme se alespoň jednou setkali, až po zajímavé a zamyšlené články. Rozhodně doporučuji.
A teď k samotným otázkám a odpovědím :).

Čím jsme a čím bychom chtěli být (?)

2. prosince 2012 v 21:58 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek
Mnoho lidí říká, že je potřeba přijmout to, čím jsme, abychom mohli v životě fungovat a správně se rozhodovat. Jenomže co když abychom mohli tento fakt akceptovat, je potřeba se alespoň z části stát tím, čím bychom být chtěli? Co když přijmout naši osobu znamená vzdát se?
Nevíte, který den bude váš poslední. A já nechci umřít s vědomím, že jsem se vzdala. Nikdy se nechci vzdát. Nehodlám se přijmout bez boje. Ať už bude cesta sebevíc trnitá, tohle nikdy nechci riskovat. Vzdát se je ta nejlehčí věc na světě.
Život není o hledání sama sebe. Je o vytváření své osoby pořád dokola. O přizpůsobování se momentálním potřebám, zájmům, o měnění názorů na to, čím se chceme stát. Tam někde mezi tím přizpůsobováním se a tvarováním sama sebe, se dostaneme k našemu smyslu života.
Měli jsme to v životě až moc lehké, pokud jsme se stali tím, čím jsme chtěli být jako děti, odjakživa.
Jaký má smysl žít podle něčích pravidel, když ve chvíli, kdy doopravdy potřebujete pomoc někoho blízkého, je k vám neupřímný? A k čemu vůbec potřeba upřímnosti je? Je třeba stát na svých nohou. V životě budete mnohokrát na spoustu rozhodnutí sami, nebudete mít nikoho, kdo by k vám mohl být upřímný, kdo by s vámi mohl být.
Je potřeba umět být sám sebou. Být schopen přizpůsobit se, ale jen do určité míry. Jakmile se člověk přizpůsobí moc, riskuje ztrátu sama sebe. A to je jedna z nejcennějších věcí, které v životě máme.