Červenec 2012

Západy slunce

19. července 2012 v 17:51 | Sáároušš |  Moje vlastní tvorba
Tyto snímky jsem nafotila před hodně dlouhou dobou, asi před třemi nebo dvěma roky. Jsou z mého oblíbeného místa na chatě v Uhřicích. Byl to den, kdy slunce svítilo neúprosně a jediná uspokojující věc je fakt, že pravděpodobně spatříte jeho západ, ovšem pokud se budete snažit. Na to, že to fotil můj 1.3mpx fotoaparát na mobilu Samsung J-700, což vám asi nic neřekne, ale když podotknu, že je to vysunovací mobil, který mi spadl do záchodu, ty fotky vypadají po lehkých úpravách na můj vkus hodně dobře.
Fotit moc neumím, nikdy jsem to popravdě netrénovala, vždycky jen, když je čas, chuť, příležitost... Ale strašně ráda bych to uměla a měla více příležitostí, nebo alespoň kvalitní fotoaparát, sním o zrcadlovce.

Do toho, komentujte, kritizujte...
S


Miluju ty barvy v tom

Moje oblíbená :)

Maličkosti

13. července 2012 v 12:54 | Sáároušš
Včera a předevčírem jsem se rozhodla vyjet na kole, abych neseděla přes prázdniny pořád doma. Vzhledem k počasí poslední předtím jsem svůj nápad nemohla uskutečnit dříve, než předevčírem. Doufala jsem, že přijdu na jiný myšlenky, zavřená doma jsem být nechtěla a ven s kámošema moc taky ne. A navíc přemýšlení o ničem a zároveň o všem je teď mou hlavní pravidelnou činností.

Petr a Lucie

3. července 2012 v 21:32 | Sáároušš |  Recenze
Rozhodla jsem se přidat svou první recenzi. Je možné, že formou se to za recenzi považovat nedá. Ale věřím, že to nějak zkousnete.


Růže na hrobě

2. července 2012 v 22:36 | Sáároušš |  Moje vlastní tvorba

Původně nevinné slohové cvičení, ze kterého se vyklubalo více, než jsem očekávala.


Růže na hrobě

Jsem růže na hrobě. Zem pode mnou je chladnější, než jakákoliv jiná. Ve vzduchu je cítit smutek všech zúčastěných. Obloha je zatažená, jako kdyby Bůh truchlil pro ztrátu zesnulého. Jáma, do které jsem spadla, se zdá býti z mého místa nekonečně hluboká. Jsem bezmocně ležící, upuštěna milujícím příbuzným zesnulého. V té chvíli, kdy jsem padala do té tmavé jámy, se vteřiny se zdály být jako nekonečné hodiny. V okamžiku dopadu nevnímám nic jiného, než skutečnost, že tu jsem naprosto sama opuštěná v té temnotě, která se zdá nekonečná.
Počítám kapky padající z té výšky, ale nedokážu rozpoznat, co z toho jsou slzy truchlících a co z toho déšť, který právě vypustila roztržená mračna.
Cítím se tak osamělá. Jak tu tak ležím, přemýšlím o účelu růže jako květiny. Jsme darovány z lásky člověku, kterého ten druhý miluje. Tak proč spoustu z nás končí i tímto způsobem? Opuštěna, zanechána na hrobě, jako znamení smutku, lítosti, smrti...
Lásky. I přesto jak moc je tohle smutná chvíle, byla jsem darována i tak z lásky. Z lásky pro toho nebohého pode mnou. Nejsem zas tak opuštěná, jak by se na první pohled zdálo…
A v té chvíli začaly padat do hrobu další růže, jako kdyby se mělo mé tvrzení tímto skutkem potvrdit, a ty byly později pomalu zasypávány hlínou, aby mohl zesnulý odpočívat v klidu.
Pokud je můj osud zůstat zde a zemřít tu spolu s tím nebohým, zůstávám s domněním, že jsem byla u přes to všechno darována z lásky a že tu nejsem sama.