Sám k sobě jako kdo?

26. června 2012 v 16:17 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek
Ráda bych na začátek podotkla, že k psaní tohoto ehm... článku (?) mne inspirovala kamarádka Vendy na jejím blogu s článkem se seznamem zajímavých témat, takže jí patří jeden z mých
díků.

Často chci být silnější, než doopravdy jsem. Všichni si o mně myslí, že jsem tak silná, jako navenek vypadám. Ale opak je pravdou. Jsem slabá, dostávají mě do kolen věci, které druzí nevnímají. Nejsem to ani já. Je to způsob, jakým se má duše vypořádává s životními situacemi. Není možné to ovládnout. Mám spoustu lidských postav, reálných i fiktivních, které mě hrozně moc inspirují, ale tak moc se ode mě liší, až je smutné, že člověk jako já má vůbec právo je obdivovat.
Nemluvím o sobě. Málokdy jsem schopná se někomu otevřít, mluvit o věcech, které mě baví, které miluji a o sobě, jako o člověku, o mých pocitech. Ve škole je moje chování jako maska. Ukrývám se za smíchem, radostí a vtípky a moje pravé já je hluboko ve mně. Ne, že bych své přátele neměla ráda. To mám a moc. Ale často se mezi nimi cítím hrozně nepochopená jen proto, že mě nezajímají stejné věci, jako je.
Když píšu, je to jediné období, kdy se cítím kompletně celistvá, nekonečně silná, jako nikdy. Mé postavy, jejich vlastnosti, to, jaké jsou, je všechno, čím bych chtěla v životě být. Jsem s nimi spojená, stávají se součástí mě samotné, proto se cítím silná.
Běž, věř a dokážeš. Běžím, věřím, zakopnu a ležím. Ale to pravé umění je dokázat se postavit na nohy a pokračovat. Dojít až do cíle. I když je to někdy nekonečně těžké a bolestivé.
Mám kolem sebe vybudovanou zeď. Chrání mě před láskou, nežádoucími pocity a vpouštěním více lidé blíže k tělu. Můj největší strach je ze zamilování se. Nechci myslet na to, až se tomu tak stane, nechci vědět, jak moc to bude silný a jestli to bude správný. Nechci vědět, zda budu zklamaná, či ne, ale už teď vím, že s mou povahou to jednoduché nebude. Proto chci čekat. Nechci to přivolávat a ani urychlovat, na všechno je čas.
Psaní, jako činnost, je něco, co nikdy nechci opustit. Vzdala bych se všeho, co v životě miluji, kromě tohohle. Moje hluboce potlačované pocity, za mou Zdí, jsou přeměněny ve slova a slova v řádky. I když si často uvědomuji, že spousta pocitů se jen těžko popisuje slovy, je to můj úkryt. I když je tohle možná bůhvíjak špatné, schovávat se za povídkami, vytvořenými z mých vlastních emočních vypětí, člověk by měl být schopný umět se vypořádat se svými emocemi po svém. Tak, jak si myslí, že je to správné. A takhle se s nimi vyrovnávám já.
V životě mám spoustu lidí a věcí, které nikdy nechci ztratit. Ale přitom mám často pocit, že nemám vůbec nic.
__________________________________________________________________________________

Jak se chovám sama k sobě? Správně? A jak se chovají ostatní ke mně, jak ke mně přistupují? Lidé si přespříliš zvykli odsuzovat druhé, co se odlišují. Každý z nás je svým způsobem originální, jiný. Takže ve výsledku jsme vlastně všichni naprosto stejní.
Kdyby lidé měli přestat odsuzovat, ztratili by jednu z lidských přirozeností, protože život bez odsuzování prakticky není možný. Sice je důležité, jak člověk vypadá uvnitř, ale když uvidíte bezdomovce, těžko přemýšlíte o tom, jakou má duši, aniž byste nejdřív neprozkoumali jeho zevnějšek. Než člověka poznáte, nějakou dobu to trvá. Proto soudíme.
Díky těmto přirozenostem, které by se daly přirovnat k dýchání, jsme lidé. Byl to určitý mechanismus, který z nás lidi udělal, nebo za tím stojí léta zkoumání, zlepšování a měření lidské osoby a s kroky, které by se daly přirovnat k evoluci, nám potom přistaly různé lidské vlastnosti jako něco automatického? Nebo většinu svých vlastnosti získáváme s věkem? Nebo určité získáme s věkem, mezitím ty přirozené, získáme ihned po narození? Souhlasila bych s třetím tvrzením.
Znovu se dostáváme k otázkám, které je někdy opravdu těžké pochopit, odpovědět na ně a s kterými si věda neví rady.
Takže nám musí stačit smířit se s faktem, že máme přirozené lidské vlastnosti, které pravděpodobně nelze obejít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Venduleee Venduleee | Web | 27. června 2012 v 15:27 | Reagovat

Díky, že jsi se do jednoho z mých témat pustila, mám z toho radost. :)

Jsem ráda, že jsem po tobě chtěla, aby sis založila blog, protože ano, psaní pomáhá. Ze začátku se budeš jen tak vypisovat a potom si najednou začneš uvědomovat sebe. Najdeš se díky tomu.

Mít své obdivované postavy je dobré, ale neboj se být sama sebou. Ty za to stojíš, aby ses objevila. :)

Odsuzování odsuzuju. :-D

Článek se mi líbí, protože se docela upřímně a otevřeně dotýká choulostivých věcí. Rozhodně by nebylo na škodu, kdyby si ho přečetl i někdo další. Můžu pod svůj článek s tématy prosím hodit odkaz přímo na tento článek?

Jinak na otázky k blogu ti odpovím, jen musím ještě zkompletovat informace, které ti chci předat...

2 Sáároušš Sáároušš | 27. června 2012 v 22:12 | Reagovat

[1]: Dekuji ti za reakci. Samozrejme budu rada, kdyz odkaz na tento clanek na svuj blog hodis! Jsem nesmirne rada za jakoukoliv propagaci. Jeste jednou dekuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama