Červen 2012

Sám k sobě jako kdo?

26. června 2012 v 16:17 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek
Ráda bych na začátek podotkla, že k psaní tohoto ehm... článku (?) mne inspirovala kamarádka Vendy na jejím blogu s článkem se seznamem zajímavých témat, takže jí patří jeden z mých
díků.

Lidé kolem mě

19. června 2012 v 22:00 | Sáároušš
Je mi celkem líto, že jsem moc nestíhala psát články, co se právě děje kolem mě. Po skutečnosti, že jsem konečně mohla být součástí Evanescence koncertu, jakožto největší události v historii mého života, se konečně cítím kompletně celistvá. Alespoň prozatím. Havně nikdy nepřestat věřit.
A jinak se vážně nic moc neděje. Myslím tím... Nemám ráda, když se mě někdo ptá, co jsem dělala třeba o víkendu. Z pohledu náhodnýho kolemjdoucího tenhle život může být nudnej, ale pro mě není.
Pro mě zase představuje nudu pobíhání s klukama a s kýkomkoliv venku. Jo, chtěla bych někdy vybočit ze stereotypu, zkusit si být někým jiným a netrávit moje víkendy tak, jako obvykle. Sledováním seriálu, čtením, psaním a posloucháním hudby. Ale vím, že by mi to dlouho nevydrželo. A ze stran druhých by se ozývaly nemilé komentáře. Ale to není ta hlavní priorita, která by mě zajímala na prvním místě. Spíš opravdu to, že bych to byla já, kdo by se cítil opravdu špatně.
Takže vlastně svůj život miluju a nevyměnila bych ho za nic na světě.

Evanescence podruhé

19. června 2012 v 17:01 | Sáároušš |  Věci, co nade všechno miluju
Založila jsem novou rubriku a hádám, že to bude jedna z těch, kterou se budu v blízkém budoucnu zabývat zatím nejvíce. A jakým jiným článkem začít než tím neuvěřitelným zážitkem, který se udál onoho magického dne 17. června.

Evanescence

15. června 2012 v 20:12 | Sáároušš
Už v profilu jsem se zmínila o tom, jak nadevšechno miluju skupinu Evanescence. Tento rok se mi poštěstilo jako žádnej jinej, protože přesně za dva dny odjíždím na jejich koncert do Prahy. Čekám na tuhle příležitost už asi od svých 8 let a nikdy v životě bych nevěřila, že bych mohla doopravdy jet, i kdyby se tu náhodou objevili.
Někdo mi jednou řekl, že tohle je něco, co nemůžu říct, protože nikdy nevím, co se stane. A měla pravdu. Trochu mě mrzí, že jsem tomu prostě nevěřila už od začátku, protože pro mě to opravdu představovalo sen. Doslova. A když myslím sen, myslím tím něco na hony vzdálené realitě. I když se může stát realitou, jako každý sen. Ale já jsem vděčná tomu, že jsem přestala snít a začala realizovat.
Bude to moje druhé největší setkání s někým, koho miluju. První bylo setkání s mou oblíbenou herečkou Stanou Katic, ze seriálu Castle. Výprava to byla dlouhá, až do Zlína, ale já si to neskutečně užila.
Doufám, že tohle si užiju nanejmíň stejně. Vím to. Je to prostě daný.

Znáte takovej ten pocit, kdy si jste naprosto jistí s něčím, co ještě ani nevíte? Cítíte to v kostech. Protože prostě není žádná jiná možnost, kdy by to mělo být jinak.

Nikdy jsem si s ničím podobným nebyla tak moc jistá, jako s tím, že tohle bude můj životní zážitek. Nic ho nemůže nahradit.

Z poslední doby

14. června 2012 v 20:47 | Sáároušš
V poslední době mě zaujal film Místnost sebevrahů. Je to polskej film, oceněnej cenama z festivalu fimů. Je to hlavně jeden z mála filmů, který jsem si stáhla kromě těch mých nekonečných seriálů. Jsem zvědavá, co budu dělat, až dokoukám všechny série Akt X -,-.
(Jednou si nachystám velkej článek o tom, co miluju <3)
Na filmu mě zaujal ten postoj k životu.

Žijíc, tiše krvácejíc.

Krvácejíc, tiše žijíc.

,,Proč se chceš zabít?"
,,A proč ty se nechceš zabít?"
,,Třeba abych žil."
,,Já se zase chci zabít proto, abych mohla umřít."

,,Čekám na ten moment, kdy dostanu odvahu. A udělám to."

,,Nic nemusíš. Nepotřebuješ nikoho. Rodinu, přátele. Vše, co potřebuješ, máš v sobě."

Ne, že bych takový postoj chtěla mít já. Protože to je možná důvod, proč ten chlapec v příběhu dopadl tak, jak dopadl. Není realita, jako realita. Ale prozrazovat dál děj nebudu :)
Ale ten pocit svobody, pocit, jaké to je být nevázaný, sám pro sebe, mě lákal. I když vím, že se svou povahou bych to asi neutáhla. Nejsem zas úplný extrovert, ráda prostě jen tak sedím a poslouchám hudbu, přemýšlím. Sama. Ale vím, že rodina a kamarádi jsou taky součást mýho života.

Tady přikládám trailer, pokud vás něco z mejch keců o tom filmu zaujalo :) btw. nelekejte se, k "emo" tématice to má dosti daleko ;)



Od všeho trochu

14. června 2012 v 20:21 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek
Věřím, že den, kdy najdu své osobní štěstí bude okamžik, kdy Slunce bude svítit tak, jak ještě nikdy nesvítilo. Bude to ztělesnění něčeho, co považuji za své štěstí, lásku a naději.
Láska má mnoho forem. Mnoho lidí si ji představuje jako člověka, se kterým jsou ochotni zůstat navěky.
Ale vždyť někdy stačí něco, co vám dává naději jít dál, cokoliv, co vás v životě naplňuje tak, jako nic jiného na světě.
Život bez lásky, to je horší, než samotná smrt.
Žije v každém z nás, protože Ona je součástí života. Smrt je žena. Žijí spolu s životem v jedné nekonečné harmonii.
Něco zemře a něco jiného se zase narodí. Koloběh života. Říká se tomu tak i za toho faktu, že to v sobě zahrnuje i smrt.
Koloběh smrti...

Konec roku

2. června 2012 v 12:00 | Sáároušš
Dýl jsem nepsala článek, což je zapříčiněno tím, kolik toho máme na školu. Takže se vlastně tím i omlouvám. Už se vážně těším až budou uzavřené známky, protože tohle mě jednou zabije. Je fakt, že červenec už je za rohem, ale pořád tady není. Což znamená jedno. Zatnout pěsti a doufat, že už to nějak vyjde.

Všichni mají spoustu plánů na prázdniny. Tábory, povalování se... Ale hlavně ty tábory. Už se mě někdo snažil nalákat, ale já jsme pouze slušně odpověděla, že na tábory moc nejsem, tudíž moje odpověď byla negativní. Ne. Opravdu si polovinu svých prázdninin nepředstavuji někde na táboře s lidma, který neznám a očekávat, že se seznámím a třeba někde najdu svou ,,vysněnou lásku". Bože, takový kecy. Všecky ty příběhy o vztazích z tábora jako vystřižený z Bravíčka jsou buď od autora s velice silnou představivostí, nebo minimálně nijak slavně nedopadly.

Já si své prázdniny představuji jednoduše. Na chatě se psem, sem tam nějaké to sledování seriálů, nebo scházení s kamarádama, který jsem třeba pěkně dlouho neviděla.

Jo, fakt se upřímně těším, až budu mít od všech klid. Ale zase... Cítím vždycky podivnou nostalgii, když končíme ten rok. Na školním dvoře, v hezkejch šatech, kolem mě všichni lidi z celý školy, učitelé... Jako jedna velká rodina. Cítím k učitelům z části obrovskej respekt. Za to, jak s náma jednají, jak se s náma vždycky musí nějakým způsobem vypořádat. I vlastně my s nimi.

Věřím, že konec roku bude jeden z mých šťastných, ale zároveň smutných událostí.