Květen 2012

Zítra. Cože?!

29. května 2012 v 21:41 | Sáároušš
Dneska byl fakt zajímavej den. Šla jsem kamarádce na koncert, což bylo fakt super, moc jsem si to užila. Sedící v publiku, tiše povzbuzující moji kamarádku. Byla jsem svým způsobem nervózní i za ni, bylo na ní vidět, že jak skončila, bylo to jako by ji spadl obrovský kámen ze srdce. Ten pocit, který se dá srovnat s uklidňujícím zjištěním, nebo prostě klasickým oddechem srovnatelným s jakýkmkoliv jiným :)

Na zítřek se netěším. Je to první den ve škole po nemoci a vím, že se toho na mě sesype milion a já nebudu schopná ze začátku normálně komunikovat. (Měla jsem jít v úterý, ale ještě dobírám antibiotika) Což jistě vyvolá mnoho negativních reakcí mých kolegů, ale co je jim do mě, že? ;) Taky si jednou můžu být protivná. A zvlášť dokáže namíchnout, když si po celý ty týdny, co jste nemocen/ná vyhledáváte info o neočekávaných testech, aby jste neměli hned první den kouli jasnou a ono se nakonec někdy okolo 9 večerní, kdy se vrátíte domů někdo přeci jen ozve s písemkou den předtím. Jako předpokládám, že po týdenní absenci bych si test měla napsat příští týden, ale přeci jen by se hodilo říct vše naráz, no ne? Což nás přivádí k tomu, že každý někdy zapomene a každý se také někdy mýlí. Takže pokud ten test (*klepu*) psát nebudu, jsem ochotna všem odpustit ^^
Ale pokud jo....!!!!!


S. :)

Věřit

28. května 2012 v 16:05 | Sáároušš |  Citáty pocházejíc z mé hlavy
Když jste úplně mimo a pomalu si ani nemůžete pořádně vzpomenout, kdo jste, vaše víra, ať už je jakákoliv, vám může pomoci posunout se dál.

Čas

28. května 2012 v 16:02 | Sáároušš |  Citáty pocházejíc z mé hlavy
Mnoho z nás se chce vrátit v čase a změnit určité okamžiky, napravit chyby. Kdo ale říká, že i potom neskončíme přesně tam, kde jsme byli předtím?

Život

28. května 2012 v 16:00 | Sáároušš |  Citáty pocházejíc z mé hlavy
Život je jedna velká jáma. Spadneme do ní... A dokud nenarazíme, padáme navždy dolů, dolů, dolů...

Život po smrti

28. května 2012 v 14:54 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek


Život po smrti

Jak je možné, že jedna z nejzákladnějších otázek našeho života a smrti je takto nevyjasněná? Na spoustu hloupostí známe odpověď téměř hned, bez otálení a na ty důležitější otázky, které se týkají našeho života na ty nacházíme odpovědi s časem. Nebo vůbec. A možná, že je to tak lepší. Nic není tak jednoduché. I když jistě by jsme to tak všichni chtěli. Ale bez deště není možné mít duhu. Neexistuje nic jako štěstí. K našemu osobnímu štěstí, smyslu života se dostáváme pomalu, ale jen díky té práci, kterou tomu obětujeme. Nikdo nic nedostává jen tak, z ničeho nic, zadarmo. A pokud ano, byl by v tom čert, kdyby se mu to nějakým způsobem nevrátilo.

Jakto, že odpověď na tuto otázku je nám stále ukryta? Ano, máme spoustu teorií na to, jak jsme se sem dostali, ale všechny jsou neobjasněné a vše, co nám mohou vědci dát, jsou pouho pouhé domněnky. Ano, je možné, že někde ve Vesmíru se spojili určité částice, ze kterých vznikla planeta Země, ale kde jsme se tam vzali my? Které organismy se spojili dohromady, aby vznikl člověk? A najdeme vůbec odpovědi na tyhle otázky? Každý z nás má jistě na tohle jiný názor a každý z nás věří v něco jiného, anebo chce uvěřit.

Je možno zachytit nějaký život po smrti? Rozplyne se snad naše duše po smrti v neexistující nic a vyplní náš prostor pouze jako vzduch, který dýcháme? I to by svým způsobem nebylo k zahození. Protože vzduch je to, díky čemu žijeme…

Lidé umírají. I ti, kteří si to nezaslouží. Každý den nás, smrtelníky, něco zabije. Mluvím o nás jako o celku, protože to je to, jak by jsme se měli navzájem brát. Bílí, černí, mulati, nebo mongoloidní. Ať už je to se Stvořením jakkoliv, vyšli jsme z jednoho článku, z jednoho toho organismu a z jednoho života. Říkejme tomu, jak chceme. Umíráme, protože i to je součást života. Ale proč? Proč by tedy Bůh přivedl na svět člověka, jehož jedinou nadějí je smrt? Možná, že byl stvořen, aby byl alespoň na chvíli milován. Protože pak… Nemáte pocit, že umíráte zbytečně.

Ať už je vaše víra jakákoliv. Když se držíte něčeho, čemu věříte, dáváte životu smysl.

Navěky

27. května 2012 v 22:07 | Sáároušš |  Moje vlastní tvorba
Tímto dnem, hodinou, minutou, sekundou a okamžikem bych ráda publikovala svoji první povídku na tomto webu. Podotýkám, že je to jednorázová povídka inspirována ságou Stmívání. I když nejsem žádný posedlý fanoušek, tohle jsem psala po večeru, kdy jsem se nudila. Obvykle moje výtvory zaberou o mnoho víc času a trpělivosti, protože potřebují kus mě, pochopení a další různé věci, které k psaní patří. Ne, že by se tahleta v tomto ohledu nějak lišila od těch ostatních. I tak doufám, že se tu najdou jedinci, kteří můj výtvor patřičně ocení v podobě pochvaly, či kritiky.


Navěky

Už jednou jsem se ocitl v podobné situaci. Ležela jsi na těch dřevěných rozpraskaných deskách v tanečním studiu, v tváři bolestný a rozmazaný výraz. Prohýbala jsi se v zádech pod vlivem té ohromné bolesti, kterou si žádný jiný smrtelník nedokáže představit, pokud ji sám nezažije.
Ten moment, kdy se ti jed vlévá do celého těla, kdy tě oheň zapaluje od hlavy až po konečky prstů na nohou nikdy nezapomeneš. Cítíš, jak tě postupně opouští život, pomalu a tak neskutečně mučivě a to jediné co si přeješ je, aby to skončilo a již nikdy se to neopakovalo. Aby ses mohla probudit z toho hrozného snu.
Já tam stál, padlý koleny na té zemi, pozorujíc tebe ve spárech toho ohně. Věděl jsem, že Tě o Tvou lidskost nemohu připravit. Alespoň ne teď. Když jsem tam klečel, Tvou ruku v mé, Tvé zápěstí ve svých ústech, nová síla, která do mě proudila velkými doušky, cítil jsem se, jako znovuzrozený. Něco jako obnova mé staré síly, ta teplá tekutina se ve mně usazovala jako kousky skládačky, které v mém těle tolik chyběly.
Carlisle mě upozornil, že Ti ubírám na životě, že Tě zabíjím. Jedna má strana, se mě snažila zastavit, ale ta druhá ještě stále neměla dost. Nemohl jsem se odtrhnout.... Najednou se mi v hlavě přehrály poslední okamžiky s Tebou.
Když jsem promáčknul svou dlaní auto, které Tě mohlo srazit, když jsem odehnal ty chlápky, co Tě mohli v tu noc odporně zneužít, večeře s Tebou, náš první polibek.....
Tyhle momenty mi vystřelily do hlavy jako velká injekce a já se pustil. Dokázal jsem to. Ve chvíli, kdy jsem přestával příjimat svůj nový zdroj síly mé tělo trochu ochablo, ale já se cítil dobře. Zvládl jsem se ovládnout, nezvednout se a nevyprázdnit Tvé tělo úplně celé.
Před mnoha okamžiky jsem byl na stejné pozici. S prvním pohledem na naši nádhernou dceru jsi mi zemřela před očima. Ovšem s tím rozdílem že to, co jsem chtěl byl přesný opak. Navrátit Ti život tím, že Ti ho odeberu.
Snažil jsem se Ti svůj jed vpít do žil všemi možnými způsoby. Opakovaně, a nehodlal jsem podlehnout faktu, že jsi mi odešla. Nemohl jsem. Možná, že jsem Tě měl proměnit už v tom studiu. Ušetřil bych Tebe i sebe tolik trápení. Možná i Jacoba.
Tolik jsi ho milovala, ale i přesto jsi byla schopná odejít se mnou. Do světa, kam on pravděpodobně nikdy nebude mít čest vstoupit.
Mohl jsem Tě nechat v tom studiu, ať Tě ten oheň pohltí a byla bys stejná jako já. Ale já to neudělal. A dnes tu stojíš naproti mně, v úplně jiném světle.
Po dlouhých okamžicích plných bolesti, ve kterých Jacob stihl vlkodlakům říct, že jsi umřela a kdy se já utápěl v těch nejhorších mukách svého života jsi se vrátila. Tak silná, tak krásná. Pohlédla jsi mi do očí a já věděl, že jsi skutečnost. Tvé rudé oči plné strachu a vzrušení mi řekly, že tohle je naše chvíle. A takových chvil zažijeme ještě tisíce. Budou trvat navěky.

Výlet

26. května 2012 v 20:22 | Sáároušš
Teď nedávno jsme byli na se školou na škole v přírodě, která mi přivodila tuto chorobu, s kterou jsem už skoro týden a půl doma. Ne, že by mi to nějak vadilo, spíš mě štve ta skutečnost, že v úterý už budu muset nastartovat do školy a co je nejtěžší, spadne na mě tisíc různejch věcí a testů a všeho. Jenom za jeden den jsem se dozvěděla o nějakejch čtyřech testech a ještě k tomu o dvouch různejch věcech, který musím v termínu jednoho týdne odevzdat.
Asi si řeknete, že je to celkem málo a že si zbytečně stěžuju. A jo, asi si jen zbytečně stěžuju. Jenže já si chci zlepšit průměr pak z devítky, i když jsem zastáncem toho, že když jdu na gympl, nijak zvlášť nezáleží na průměru jako na tom, jak dobře udělám přijímačky. Ale už to nebudu řešit.
Užiju si to všechno a nezáleží na tom, jak.


Na výletě jsme byli dva, respektive tři dny a vážně jsme si to užili. Jsem blázen do přírody a lesů, takže mě to místo nepopsatelně nadchlo. I když ne tak moc, jak chata kam jezdím. To je moje oblíbený místo na přemýšlení, poslouchání hudby, psaní do deníku a vůbec relaxování.
Něco jsem i vyfotila, ale jsou to pouze amatérské fotky ale i tak si myslím, že stojí za uveřejnění :)

Perspektiva. Jedna z mých nejpovedenějších fotek. Líbí se mi, jak tu cestu lemují ty stromy.


Detail kytičky. Kdyby přes ní nezacláněla ta tráva (či co to je), bylo by to o mnoho lepší.


Další detail. Možná, že mezi těmi trojlístky najdete i nějaký ten čtyřlístek pro štěstí ;)


Les před chatkami. Líbí se mi, jak na to svítí slunce, taky jedna z těch povedenějších fotek.





S.

Všední dny

25. května 2012 v 19:07 | Sáároušš
Teď jsem momentálně nemocná, takže všechny moje denní aktivity jsou ty tam, nemám moc času na psaní, ani v podstatě inspiraci. Mám sice rozepsanou povídku, ale ještě není hotová... Možná, že bych ji časem publikovala tady, ale s tím si ještě nejsem jistá.
Bude to podle míry nadšenosti, vložené práce v podobě pocitů a jestli se vůbec hodí na poněkud nemálo rozjetý blog.
Plánů tady mám celkem hodně. Myslím, že nemá moc cenu mě představovat hned po jednom článku, protože o mně jako o člověku je tolik věcí, že by se to nevešlo ani na 20 stran.

Dostala jsem svolení, takže zde přikládám odkaz na kamarádčin blog: http://venduleee.blog.cz/

S.

Uvítací článek

25. května 2012 v 17:14 | Sáároušš
Ahoj všichni.
abyste věděli hned na začátek, nejsem tu poprvé. Nedávno jsem si dělala blog, strávila jsem nad tím půlku dne, abych ho pak mohla smazat. Nevím, proč jsem tak udělala. Ze strachu, možná... Přišlo mi to hrozně osobní a takové... Nesprávné.
Tento nápad ve mně znovu vzbudila moje kamarádka, která bloguje už déle a kterou považuji za umělecky nejtalentovanější osobu, kterou jsem kdy poznala. Časem sem dám odkaz na její stránky s jejím svolením, samozřejmě.
Co že mě tedy přesvědčilo? Touha psát. Píši už delší dobu a stalo se to jedním z nezměnitelných článků mého života.
Většinu z toho, co jsem napsala, bylo moc osobní, na veřejné publikování, ale jistě se najde něco, co by se sem hodilo.

Zdraví vás
Sáároušš