Titulek článku musí obsahovat aspoň jedno písmeno nebo číslo, ale nesmí obsahovat pouze čísla.

9. června 2016 v 18:03 | S
Má to ještě cenu? Nevím a vím zároveň, váhám a nekonečně konám rozhodnutí.
Rozházené papíry, zmatená mysl, zmatený smysl. Prázdné fráze, blikající světla a hlasité ticho. Bolavé myšlenky, ubíjející stereotyp a nehynoucí touha být normální.

 

S láskou

9. června 2016 v 17:59 | S
Ležím na zemi. V hlavě ústřižky, kusy ničeho. Fráze, které stojící samostatně nemají žádnou hloubku. Ztrácí na hodnotě a zanikají. Končetiny ochablé, slabé, neschopny pohybu.
Venku neprší, venku pláče. Obloha bledá, jako kdyby slunce již nikdy nemělo vyjít. Stromy prohýbající se pod silou chladného větru beznadějně hledající úkryt. Mlhy dožadující se pozornosti, prázdné lesy s ozvěnou ticha. Obchody naplněné lidmi k prasknutí, kteří se mihotající se z jednoho místa na druhé, pomalu ztrácejí svůj stín, jako kdyby den měl všehovšudy pět minut. Domy s tlustými zdmi sobecky vstřebávající teplo jako kdyby na nikom jiném nezáleželo.
A potom jsem tu já, bezúčelně existující, pořád dokola si kladoucí tytéž, pořád dokola píšící o tom stejném.
Je pravda, že už mě to unavuje. Unavuje mě psát o temných chladných pokojích s pocitem neustále se přibližujících stěn, které mají představovat metaforu mého života.
Chci psát o rozkvetlých krajinách, vlahém letním vánku při večerních procházkách, o vůni vzduchu před deštěm a po něm a o barvě květin za soumraku.
Ale všechno jsou to jenom iluze, nic z toho nezní reálně.
Nezní, protože ta prázdnota, chlad, přibližující se stěny, zvuk sténajícího větru za oknem a křičící sirény jsou důsledkem Tvé nepřítomnosti.











Bez názvu

5. února 2014 v 21:57 | S
První pokusy o báseň
 


Bez názvu

6. ledna 2014 v 22:50 | S |  Moje vlastní tvorba
Když svět umíral, když všechno kolem hnilo v jakési symbióze, rozpadalo se na kusy, zanikalo, nebo se ztrácelo, udržovala jsem sama sebe naživu díky psaní poezie. Smutné poezie, depresivní poezie. Těžila jsem ze všeho toho krásného, co kolem zbývalo a přeměňovala to na smrt, na bolest. Připomínala jsem tak sama sobě, že všechno ještě není ztraceno. Že se v tomhle světě ještě dá žít. Ještě stále je tu něco, co můžu zohyzďovat, ten krásný svět, ještě stále je tu Štěstí, Krása, Láska... Dělala jsem to tak dlouho, dokud jsem nezjistila, že už není nic, co bych mohla měnit. V momentu, kdy se sám Svět stal Smrtí.

Dívka

5. ledna 2014 v 22:10 | S |  Moje vlastní tvorba
Potkával jsem dívku s jizvami na zápěstích. Oči měla rudé, jako kdyby se mermomocí snažila vydrápat si je z důlků, jen aby nemusela vidět, jaké zrůdnosti se kolem ní dějí. Aby mohla trochu upustit uzdu té bolesti, která se už tak táhne za ní jako mlha.

Prázdniny

25. prosince 2013 v 23:05 | S
V poslední době sleduju hodně The Walking Dead a očekávala bych, že v mé mysli bude kolovat myšlenka apokalypsy, vymření lidstva, nebo krvežíznivejch zombíků. Ale ono ne.

Nové začátky

14. listopadu 2013 v 22:15 | S
Když si pročítám zpětně svůj poslední článek, uvědomuju si, jak strašně moc se toho změnilo. Nové začátky rozhodně nebyly takové, jaké bych si je kdy představovala. Cítila jsem se tak beznadějně, jak nikdy v životě. Nevěděla jsem, jak proti těm pocitům bojovat, jak se zbavit strachu, co svíral mé hrdlo. Strachu z budoucnosti....
První měsíc ve škole byl peklo. Byla jsem naprosto demotivovaná a neschopná se zařadit do chodu nových věcí. Postupně se z toho snažím dostávat, nemyslet na moc věcí naráz, dávat si přestávky... Myslet i trochu na sebe, na svůj život, protože jak jsem měla zatím úspěšně šanci zjistit, čas letí.

A ne v tom klišé smyslu. Myslím to naprosto vážně. Do slova a do písmene. V pondělí přijdu do školy, mrknu a je středa a potom už absolutně nemám pojem o čase. Nutí mě to přemýšlet o mém životě, o jeho smyslu. O tom, jak ho v podstatě marním, že s ním nic nedělám a že se všechno vleče v hrozně stereotypně, bez špětky něčeho osobitého, co by mu dodávalo to kouzlo.
Jenomže pak si vlastně uvědomím, jak hrozně jsem za ten stereotyp vděčná. Dává mi ten, ještě nedávno, ztracený pocit klidu. Miluju své vlastní soukromí, můj pokoj, potřebuju svůj vlastní prostor pro myšlenky, nápady a mám pocit, že pro to zkrátka je toho místa čím dál míň. Kvůli škole, kvůli lidem... Nechci, aby mě ani jedno z toho kdy připravilo o to, čeho si vážím nejvíc, o svou osobnost, o věci, který nadevše miluju.
Před nástupem na gymnázium jsem si sama v sobě řekla, že se nechci emočně vázat na lidi. Vím, že jsem to párkrát udělala, spíš podvědomě, nebylo to o tom, že bych si uvědomovala, jak moc mi na jistých lidech záleží. Ale to, že mě spolužáci v hodně ohledech zklamali jsem si uvědomovala až moc a bylo mi to hodně líto. Nechtěla jsem zažít to samé. Nechtěla jsem se přetvařovat.
Ale vlastně jsem přišla na to, že to zase dělám. A asi mi to možná ani tolik nevadí, protože mi to dodává sílu, kterou nemám, která mi chybí.

Což mě přivádí k písničce, ve které jsem se našla. Hrozně dlouho jsem si přála najít nějakou, ve které bych se našla, všechny svoje pocity, sama sebe a nikdy se mi to doopravdy nepovedlo. Až teď.

Topím se sama v sobě
já, proti sobě samé - to byla vždy má největší válka

Jen chci být konečně celá, abych tě k sobě mohla pustit.
Jen chci být celá.
Kde je má sebekontrola?
Kde je?!

Přemýšlela jsem, že tohle by mohl být můj konec.
Kdo je ta osoba, na kterou se dívám v zrcadle?
Dostala jsem se tak daleko, myslela jsem, že jsem silná,
pravda ale je, že jsem se krmila moc dlouho jen lží

Tohle je moje neřest, to jsem já, slabá.

- Memphis May Fire - Vices



Přeju si, aby mi určitý věci začaly dávat smysl. Abych konečně viděla smysl ve věcech, který dělám, ten opravdový. Přeju si přestat se nenávidět za něco, co nemůžu ovlivnit.



Tak třeba až budou padat hvězdy.



Konce?

13. srpna 2013 v 14:52 | Sáároušš
...dnes je poslední den, kdy se ještě můžete dívat dozadu. Ale od zítřka... Už jen dopředu.

Očekávání jsou na nic

12. srpna 2013 v 0:18 | Sáároušš
Když se podívám na seznam věcí, které jsem chtěla dokončit o prázdninách, nutí mě to smýšlet o svém životě jako o neskutečně prázdném. Ono logicky by mě to mělo nutit smýšlet o něm přesně opačným způsobem; ale já vím, že jsem se na všechno svým způsobem vykašlala, že jsem spoustu věcí něudělala nebo je neudělala tak, jak jsem doopravdy chtěla. Že produktivita a kreativita moc za své tentokrát nevzaly. I když právě teď byl ten nejlepší čas.

Nyctophilia

5. srpna 2013 v 13:25 | Sáároušš |  Proudy a hroudy myšlenek
Sepsáno dnes v brzkých ranních hodinách
V těchto bezesných nocích, kdy je spánek to poslední, čím by se dal zaplnit časoprostor, sedím na posteli, sama. Kapky deště jemně dopadají na okenní římsu, tečou po skle a lemují okno zvenku. Obloha zatažená, šedá, jako kdyby slunce již nikdy nemělo znovu vyjít. Odsud to vypadá, jako kdyby byla nad Zemí veliká blána, oddělující nebe od Vesmíru.
Přemýšlím o hodnotě člověka jako takového, o jeho údělu, osudu a andělská hudba v podobě křičících sirén mi zní do uší. Myšlenky mám jako střípky, pořádně do sebe nezapadající, jak moc zmateně se cítím.
Je to jako kdybych sem nepatřila - byla z jiného Vesmíru, jiné dimenze. Často se přistihávám sama sebe ptát, co tu vlastně dělám. Někdy nesnáším pohledy do budoucnosti, jindy se jí nechávám unést, protože věci mnohdy již nikdy nebudou stejné a minulost nebude součástí budoucnosti. Často se bojím v životě pokračovat dál, protože mám obavy, že určité skutečnosti nebudu moci unést - že mě pohltí strach a já se v něm usadím jako roky očekávaný návštěvník.
Noci, jako jsou tyhle, mi přinášejí komfort, protože si můžu střípky ve své hlavě v klidu poskládat dohromady a necítit pocit viny.
V nocích, jako jsou tyhle, spánek přestává být možností.

Kam dál